Rozhovor s Tomášem Srbem,
emeritním ctihodným mistrem,
o Řádu svobodných zednářů
Při vyslovení dvou téměř magických slov
„svobodní zednáři“ se člověku vybaví leccos: lóže, zasvěcení, rituály, tajná
poznávací znamení, jména jako Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn, Louis
Armstrong, Abraham Lincoln, George Washington, Edward Beneš, Alfons Mucha nebo
František Křižík.
Když jsem v minulém čísle REGENERACE psal reflexi
o knize Řád svobodných zednářů z pera Tomáše Srba, napadlo mě, že jen stěží
bychom našli pro poslední úvodní rozhovor letošního ročníku téma zajímavější
a poutavější, než je právě svobodné zednářství.
Kdybychom hledali v naší novodobé historii knihu,
která byla napsána o zednářství rukou příslušníka řádu svobodných zednářů, bylo
by to nejspíš marné. Poslední díla tohoto druhu u nás vycházela naposled snad za
první republiky a to málo, co se objevilo v poslední době, sepsali lidé
pohybující se mimo toto pozoruhodné společenství.
Tomáš Srb je v tomto pohledu výjimkou, vítanou
o to více, že jako člověk, který prošel zednářským zasvěcením, poznal to, o čem
píše, doslova na vlastní duši.
A TAK JSEM JI NAPSAL SÁM
Jaké místo vlastně má svobodné zednářství v dnešní době?
Dovolte mi na úvod dvě upřesnění k článku
v minulém čísle REGENERACE: za prvé nejsem a nikdy jsem nebyl velmistr. Velmistr
neboli velký mistr je nejvyšší představitel zednářské obedience, což je
organizace, která zastřešuje větší počet lóží, nejméně tři. Lóže, jíž jsem
členem, zatím svoji českou obedienci nemá, náleží do obedience zahraniční.
A to je druhé upřesnění či spíše oprava: nejedná
se o Grand orient de France, tedy Velký orient francouzský, nýbrž o Grande loge
de France, čili o Velkou lóži francouzskou. Pokud jde o můj titul, byl jsem po
dobu tří let představeným své lóže, a to je funkce, která se nazývá ctihodný
mistr.
Domnívám se, že svobodné zednářství má v dnešní
době stejné místo, jako mělo za celou dobu své existence – i když doba se
samozřejmě mění a lidé s ní. Jde především o to rozvíjet svoji individualitu,
svoji osobnost, hledat své postavení ve světě a skutečné poslání svého života.
A ještě bych rád zdůraznil, že řád svobodných zednářů je společenství, které
není tajné, jak se může někdo mylně domnívat a jak se občas v profánní
literatuře píše, nýbrž neveřejné. Jinými slovy: existenci bratrstva nepopíráme,
ale nejsme organizací, do níž by byl umožněn přístup každému, kdo o to projeví
zájem.
Vy jste se rozhodl k poměrně odvážnému kroku: napsat
knihu, dokonce velmi otevřenou a také výpravnou, v níž přibližujete řád
svobodných zednářů způsobem, jakým to u nás ještě nikdo neučinil. Mohl byste
čtenářům přiblížit důvod?
Zmiňuji se o tom v předmluvě a zde to mohu jenom
zopakovat: ze zkušenosti vím, jak je těžké zájemcům vysvětlit, co to vlastně
svobodné zednářství je a jaké si klade cíle. Řadu let jsem si všímal titulů
literatury o zednářství, které u nás vycházely. Snažil jsem se představit si,
jaké by to bylo, kdybych sám zednářem nebyl a chtěl se z dostupných knih něco
o řádu dozvědět v takovém rozsahu, v jakém o něm lze informovat – což,
přiznávám, je poměrně široké pole.
Ať jsem však pátral sebevíc, žádná ze zmíněných
knih mě v tomto směru neuspokojila. Vždycky se mi zdálo, že se každá věnuje
jenom jedné části z velkého celku. Tak ve mně postupně dozrál názor, že chci-li
mít takovou knihu, která o zednářství informuje v dostatečné míře bez zbytečného
přehnaného vynášení do nebes a současně bez apriorní nenávisti pramenící
nejčastěji z nepochopení, nezbude mi, než ji napsat sám.
Od nápadu k realizaci uplynul více než rok
a během té doby jsem si sestavil systém, podle kterého jsem knihu rozdělil do
kapitol a posléze napsal.
Při sestavování knihy Řád svobodných zednářů jsem
se držel známých zásad Jana Amose Komenského, totiž že je třeba postupovat od
jednoduššího ke složitějšímu. Proto jsem si určil jednotlivé okruhy námětu
a seřadil jsem je tak, jak je podle mého názoru nutné se jim věnovat, abychom se
postupně dopracovali k víceméně kompletnímu logickému celku. Snažil jsem se
rozebrat jednotlivé části týkající se našeho fenoménu natolik podrobně,
přehledně a věcně, aby si o nich čtenář mohl udělat jasnou a nezkreslenou
představu.
Myslím si, že za více než osm let, co se
zednářství aktivně věnuji, jsem již pochopil, co je vhodné vědět a znát, aby
nejen zájemci o členství, ale i ostatní, jak se říká, profánní veřejnost byla
pravdivě informována. Podle toho jsem také volil způsob popisu, který se možná
někomu více informovanému bude zdát poněkud „polopatický“. Je to ovšem záměrně,
protože, jak jsem už řekl, z osobní zkušenosti je mi jasné, jak je těžké
zednářství beze zbytku a odborně popsat. Dobře vím, že často ani sami členové
řádu leckteré téma týkající se zednářství nedokáží zasvěceně vysvětlit.
Tím ale rozhodně nechci říci, že jsem
o zednářství informován ze všech nejlépe a že se nikdy v ničem nemohu mýlit,
nebo že vím a znám úplně všechno. Člověk se však nejlépe o věci samé informuje
tenkrát, když se snaží ji vysvětlit druhému. Tím totiž současně vysvětluje i sám
sobě. A právě díky tomu se mi – doufám – podařilo všechny části dosti
srozumitelně objasnit. Řekl jste, že napsat knihu o zednářství je poměrně
odvážný krok. Je to pravda do té míry, že někdy jsou např. věci, které lze
interpretovat podle různých hledisek a postojů a tím pádem já mohu podat jen
svůj osobní pohled na věc.
Zednářství má za sebou – alespoň ve své
konstitucionalizované podobě – téměř třísetletou minulost. Měl jste se tedy o co
opřít; tím mám na mysli historii...
Historie řádu svobodných zednářů je jistě
zajímavá a důležitá součást jeho existence. Kdybych ovšem zůstal jen u ní,
dopustil bych se stejné pošetilosti jako mnoho jiných, kteří o svobodných
zednářích napsali přede mnou a domnívali se, že výčtem historických faktů – nebo
toho, co se za fakta považuje – tento fenomén vysvětlili.
Při psaní jsem vycházel především z osobních
zkušeností a ze svých vlastních vědomostí. Jak říkáme, skutečná zednářská práce
spočívá v tom, že se zasvěcený snaží nalézt odpovědi sám v sobě, ve svém nitru
a ne tím, že si je přečte v literatuře jako názory někoho jiného a pak je bude
prezentovat jako své vlastní. Tohle by mimochodem mělo, podle mého názoru, být
jakýmsi životním krédem každého přemýšlejícího člověka.
Nejsme žádná akademie nebo univerzita, není
nutné, aby bratr na konci školního roku prokazoval množství získaných vědomostí
a byl podle toho někým – a kým vlastně? – hodnocen. Jde o to, aby každý chtěl
hledat a nalézat, aby byl nakonec spokojen sám se sebou, s tím, co pro svůj
osobnostní růst vykonal. To je něco, co nám nikdy nezhodnotí někdo druhý, to si
musíme zhodnotit jen my sami. A to je také jeden z typických charakteristických
znaků zednářství: nejde o to, abychom ze sebe vytvořili jednoho z mnoha členů
nějaké masy lidí, ať už straníků nebo příslušníků jakési společenské „třídy“,
nýbrž o to – jak jsem již řekl -, abychom rozvinuli svoji individualitu.
RUE CADET
Zmínil jste, že do řádu svobodných zednářů není umožněn
přístup každému. Jak se vlastně člověk stává svobodným zednářem? Může o to sám
požádat, anebo musí počkat na to, až bude osloven?
V zásadě jsou možné oba způsoby. V západní Evropě
mají případní „neoslovení“ zájemci možnost spojit se s řádem svobodných zednářů
sami. Ve Francii můžete například najít kontakty v telefonním seznamu; v Paříži
je možné dokonce zajít přímo do Grand Orient de France, Velkého orientu
francouzského, kde je i zednářské muzeum otevřené pro profánní veřejnost.
Některé čtenáře by možná zajímalo, kde to je?
V rue Cadet v devátém obvodě. Návštěvu muzea mohu
každému zájemci doporučit, i když třeba neumí francouzsky.
Byl jste tam?
Ano, asi před deseti lety, když jsem ještě
zednářem nebyl.
Ta druhá možnost, jak jste řekl, je být osloven přímo
některým z členů lóže...
Tento způsob je u nás samozřejmě častější,
protože na zavedení stálého kontaktního místa nejsme zatím zařízeni a
v nejbližší budoucnosti nic podobného neplánujeme. Existuje samozřejmě také
možnost oslovit některé z našich členů, kteří se ke svobodnému zednářství hlásí
veřejně.
Nedá mi to, abych se nezeptal, podle čeho vybíráte
budoucí adepty svobodného zednářství?
Svobodnému zednářství se připisuje mnoho
atributů. Často se hovoří například o dobročinnosti, o práci na svém vnitřním
já, o svědomí. Když se někdo z našich bratří rozhodne někoho oslovit, činí tak
přirozeně podle svého nejlepšího přesvědčení, že dotyčný je hoden toho, aby se
stal členem, že je ochoten a připraven k práci na sobě samém, na tom symbolicky
vyjadřovaném opracovávání hrubého kamene.
Mohl byste popsat blíž, jak takový vstup do lóže vypadá?
S člověkem, který má zájem o vstup do řádu, se
nejprve sejdou zpravidla tři bratři. Vyslechnou jej a pokládají mu otázky, které
se týkají jeho motivů, které jej vedou k tomuto kroku. Jejich úkolem je nejenom
zjistit, jestli dotyčnému nejde jen o odhalování nějakých oslnivých tajností,
ale musí se snažit zjistit, jestli jej vůbec zednářství může něčím oslovit.
Občas se totiž bohužel stane, že nedávno přijatý bratr z řádu po několika
měsících vystoupí jenom proto, že konstatoval, že jsou mu vnitřní podstata
a idea zednářství naprosto cizí. Po schůzce s kandidátem podají zmínění bratři
členům lóže o setkání s adeptem zprávu. Popíší jeho důvody, promluví o něm
a členové lóže potom hlasují o jeho úvodním vstupu do lóže.
Adept, kterému mezi námi říkáme hledající, je
potom přiveden do lóže se zavázanýma očima a všichni příslušníci lóže mu mohou
pokládat otázky, které považují za odpovídající kroku, který se chystá učinit.
Jestliže se lóže rozhodne pro jeho přijetí, je
posléze hledající zasvěcen. Během rituálu zasvěcení neboli – jak také říkáme –
iniciace je mu potom sejmuta páska z očí o on získá první zrakový vjem z toho,
jak to v lóži vypadá.
Můžete popsat lóžový interiér?
To bych na tomto místě nerad činil. Co jsem mohl,
to jsem dal do obrazové části knihy Řád svobodných zednářů a něco je uvedeno
v textu. Ostatně vnitřní výzdoba chrámů se může značně lišit podle jednotlivých
řádových směrů a také podle stupňů, v nichž ta která lóže pracuje.
Pod slovem řád si člověk podvědomě vybavuje něco jako
klášter, klauzuru...
Nic takového samozřejmě v zednářském řádu
neexistuje. Členové lóží žijí „normálním“ civilním životem, jehož uspořádání
záleží jen na nich samotných. Slovo řád v tomto případě vystihuje určité
uspořádání, organizaci a hierarchii, na základě níž se řádový život a lóžové
práce odvíjejí.
V souvislosti se svobodnými zednáři se často skloňuje
slovo „tajemství“. Mohl byste některé z nich prozradit nebo alespoň naznačit?
Co jsem mohl, to jsem napsal do knihy. V ní
a mezi jejími řádky může najít každý svou odpověď. Kdybych něco z toho prozradil
na tomto malém prostoru, dopustil bych se značného vytržení z kontextu, a tak to
po mně, prosím, nechtějte.
Proč myslíte, že byl členem řádu svobodných zednářů
Wolfgang Amadeus Mozart?
Tak to byste se museli zeptat jeho...
A byl byste ochoten jmenovat některé ze současných
známých osobností, které jsou členy řádu?
Nezlobte se, ale nebyl. Musel bych mít jejich
svolení, ovšem já jsem se na něco podobného ať veřejně známých nebo „veřejně
neznámých“ členů našich lóží neptal a ani se jich na to ptát nebudu. Je to
osobní věc každého z nás a kromě toho platí pravidlo, že zednář může sám sebe
veřejně odhalit podle vlastního uvážení, ale nikdy nesmí odhalit příslušnost
kteréhokoli z bratří.
Jaký byl tedy váš osobní motiv ke vstupu do řádu
svobodných zednářů?
Ještě v dobách socialistického Československa
jsem něco málo o existenci zednářství věděl. Když jsem se pak dozvěděl, že můj
dědeček byl zednářem za první republiky, vyvolalo to ve mně opravdový zájem,
protože jsem tím k tomu získal jakýsi osobní vztah.
Můj dědeček sice zemřel ještě před mým narozením,
ale doma se nám dochovala jedna kniha o svobodném zednářství ze třicátých let.
Bylo mi mezi osmnácti a dvaceti let, kdy jsem ji četl, a myšlenky o svobodném
myšlení, které tak kontrastovaly s masovým myšlením či s píše nemyšlením
propagovaným režimem, mě přímo nadchly. Je možné, že tu do určité míry hrál roli
i postpubertální věk, který lidem zpravidla velí ničit všechny dosavadní
konvence, ale přestože v roce 1989 došlo ke společenským změnám, zednářské ideje
se mi líbily i nadále a cítil jsem, že nastala doba, kdy se musím pokusit
o přímý kontakt s řádem a požádat o vstup.
Každý, kdo do zednářství vstupuje, vlastně přesně
neví, do čeho jde; to zjistí až po svém vstupu a poté co se začne věnovat lóžové
práci.
Byl jste někdy jako svobodný zednář zklamán?
Zažil jsem drobná zklamání, ale ta se vždy týkala
lidí, členů řádu, nikdy ne samotného zednářství nebo jakékoli jeho součásti.
WASHINGTON A SPOL.
Svodným zednářům je v dějinách připisována celá řada
významných a zlomových událostí. Například americká revoluce za osvobození
v roce 1776 byla podle všeho v režii svobodných zednářů. A přinejmenším prvních
pět amerických prezidentů byli příslušníky řádu...
A napadlo vás někdy, že to mohlo být obráceně? Že
to mohly být právě ušlechtilé ideály svobody a nezávislosti, které je dovedly
k příslušnosti k řádu svobodných zednářů? Pro současnou historii je samozřejmě
jednoduché a do značné míry lákavé prohlásit: americkou revoluci dělali svobodní
zednáři. Třeba to bylo tak, že je svobodomyslnost a láska k poznání a pravdě
dovedly do lóží. Možná by svou politiku naplňovali i bez toho.
Spojené státy se v dnešní době velmi angažují v islámském
světě. Jestli tomu rozumím dobře, je řád svobodných zednářů otevřen všem lidem
dobré vůle bez ohledu na jejich politickou, církevní nebo jinou příslušnost. Co
ale svobodné zednářství a islám?
Osobně znám několik muslimů, kteří jsou
příslušníky našeho řádu. U nás skutečně neexistují žádné předsudky, klíčovým
kritériem – mohu-li to takto vyjádřit – je čistota srdce. Často je to spíše
opačně: v minulosti byly a možná ještě dnes jsou náboženství nebo církve, ale
také politické strany, které svým členům vysloveně zakazují stát se zednáři.
Katolická církev několikrát vyhlásila nad bratry klatbu a exkomunikovala je
čistě pro členství v řádu. Strany, které podobné zákazy vydávají, stojí
zpravidla v extrémech politického spektra: v minulosti to byly hlavně fašistické
a komunistické strany. Členové takových organizací se musí sami rozhodnout,
zdali je v souladu s jejich svědomím ucházet se o členství v řádu za současného
porušování příkazů svých pohlavárů.
Vraťme se na závěr k vaší knize Řád svobodných zednářů.
V čem je její výjimečnost?
Mým úmyslem nebylo napsat knihu, která by si
kladla za cíl být naprosto vyčerpávající a podávat zcela komplexní pohled na
věc. Chci popsat svobodné zednářství tak, jak se domnívám, že je třeba o něm
informovat, aby jak lidé nezasvěcení tak bratři sami získali o něm pokud možno
nezkreslený obraz. Snažil jsem se, aby kniha podala odpovědi na tři hlavní
otázky: co to je svobodné zednářství, proč vůbec existuje a jaká je jeho
organizace.
Připravil Jiří Kuchař
Následující citáty byly vybrány z knihy Tomáše
Srba Řád svobodných zednářů
Moderní svobodné zednářství bylo založeno dne
24. června, na svátek sv. Jana Křtitele, roku 1717 v Londýně. Od té doby
uplynula již bezmála tři staletí. Za ta dlouhá léta prošlo zednářství
bouřlivým, leckdy dramatickým, ale hlavně rozsáhlým vývojem. Postihnout
všechna hnutí a myšlenky, které v té které době zednářství zasáhly,
formovaly a doplňovaly a hlavně rozšiřovaly, je prakticky nemožné. Každá
epocha se na něm podepsala. Jiné bylo zednářství doby katolické inkvizice,
jiné v časech francouzské revoluce, jiné v dobách romantismu a jiné
v meziválečné éře 20. století. Já chci především popsat to, z čeho
zednářství vzniklo, na čem „stojí“ a jak funguje jeho organizační struktura.
Zajímá mě podstata věci samé a budu se snažit, abych ji popsal podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí.
Lóže je skupina nejméně sedmi svobodných
zednářů, která se pravidelně schází k rituálním pracím, volí si svého
představeného a další hodnostáře, zasvěcuje adepty do prvního a dalších
stupňů, určuje si program svých jednání a při svých ceremoniích praktikuje
zednářské zásady takovým způsobem, aby uváděla do života zednářskou ideu...
Tak by to mělo být i v případě zasvěcení do vyšších stupňů. Iniciovaný z něj
musí vyjít proměněn. Z toho plyne, že ceremonie iniciace musí být
vypracována a provedena tak, aby mu tuto vnitřní proměnu umožnila. To je
jedna z charakteristik vyšších stupňů.
Jiným druhem tajemství jsou zmíněná poznávací
znamení. Bratři se jimi prokazují zejména tam, kde je místní zednáři
neznají, při návštěvách v cizích lóžích. Je nezbytné je utajit, aby se
nemohlo stát, že některý profánní zvědavec pronikne do onoho prostředí, na
něž ani není připraven (svým zasvěcením). Sem spadají i rituální texty.
Zednářem je každý, kdo buduje svůj vlastní
život, aby mohl přispět k dokonání uměleckého díla života celého lidstva.
Blahu lidstva nemůže nikdo posloužit, kdo neudělá sám ze sebe, čím být může
a být má.
(Gotthold Efraim Lessing,)
Poznání vychází přímo z nás, je výsledkem naší
osobní aktivity, při sdělování poznání obohacujeme okolní svět tím, co
vychází z našeho nitra. Oproti pasivitě má tato aktivita jednu základní
odlišnost: je spojena s naší vlastní zkušeností, zatímco obsahem vědění je
zkušenost jiného.
